Jaký je vlastně můj příběh, o čem je, a kdo vlastně jsem? … Jsem ta, kdo si myslím, že jsem, anebo to nejsem já a je to iluze, domněnka o mě samé, anebo jsem jen to, co si myslí ostatní, že jsem, ...? Mám plno otázek, celý život se ptám a pátrám a snažím se poznat či pochopit svět, samu sebe, ...

 

A vlastně ani ne celý život. Je to jen pár let zpět. Před tím jsem se sice zajímala, ale vlastně s tím, kdo já jsem, to nemělo nic společného. „Ne, to tak není“, křičí má duše nyní při psaní těchto řádek. „Ty jsi byla Ty, Ty jsi věděla, co jsi a kdo jsi, Ty jsi to jen na chvíli zapomněla a teď se rozvzpomínáš, co jsi, kdo jsi, co máš ráda a co nemáš ráda, co chceš a co si jen myslíš, že chceš.“ (Tak se zastavím, ale stačí jen vteřinka, okamžik.) Ano, takže jsem věděla, kdo jsem.

 

​

A teď se rozvzpomínám. Rozvzpomínám se díky spiritualitě, díky lidem, kteří se v průběhu deseti let kolem mě objevili. A nejvíce se rozvzpomínám za poslední tři roky. Je to náhoda? Není. Teď už vím, že nic v životě není náhoda, že vše se děje tak, jak má být, že vše k nám přichází v ten pro nás správný okamžik a také vím, že já jsem součástí energie, jedné energie, Vesmíru, že má duše zde na zemi není poprvé. Já se stále rozvzpomínám a při tomto procesu se vracím zpět, zpět do minulosti, zpět do této minulosti, ale také do minulosti, která není zde zaznamenaná, nemá důkazy. Která se odehrála dříve, než jsem vstoupila sem na tuto planetu s tímto tělem, ke svým rodičům a se jménem Pavla. Já se ale také dostávám do budoucnosti. Jaké budoucnosti? Kladu si otázku „Je to budoucnost má anebo někoho jiného, není to jen fantazie mé mysli, mého Ega? A co to vlastně je má mysl a co je Ego a co je hlas srdce, duše?“ V tu chvíli přichází další otázka. Jak to, že dokáži vidět, co jsem v minulosti neviděla, jak to, že vím, co se stane a přitom se to ještě nestalo? Jak to, že vlastně putuji v čase? Co tedy je čas? Jakou hraje roli? Proč všude slyším, že vše má svůj čas? Jak je to myšleno???? Někdo zná lépe, kdy je ten můj správný čas? Někdo zná moji hru teď a tady? A kdyžsi připustím tuto myšlenku, tak přijde další otázka. Kdo to je? Kdo to tedy je, kdo zná moji minulost a budoucnost a ví přesně, kdy je co pro mě správně načasované?

​

 

V průběhu posledních tří let se setkávám s pojmem mimořádné stavy vědomí. Co to je? Ptám se a pátrám. Pátrám, co to má se mnou společného? A zjišťuji, že mnoho. Že se vlastně k těmto stavům dostávám celý život. Jen to bylo nevědomě. Nyní vědomě a každý den, ať už pomocí meditace anebo pomocí hudby a tvorby, kdy se napojuji na energii „Vesmíru“, anebo když pro někoho anebo pro nějaký prostor vytvářím obraz, tak se napojuji na energii druhých lidí či energii prostoru, se nacházím právě v mimořádných stavech vědomí.

 

​

A jdu tomu blíže, více mě to zajímá, zajímá mě fungování světa, tedy mě, tedy každého jedince a tak zkoumám. Díky holotropnímu dýchání, setkání s různými lidmi jako například se Stanislavem Grofem na jeho dvoudenním přednáškovém cyklu, ceremoniím se šamany v pralese, ale i mimo něj a pomocí různých bylinek a hudby, potních chýší atd., se mi otevírají další, hlubší, obzory. Je to něco nepopsatelného. Všude čtu, „kdo to jednou zažije, tak ten nemůže už popřít“. A je to tak. Nelze popřít to, co se najednou po těchto hlubokých procesech vynoří. Nelze popřít informace, prožitky, vize, které při těchto ceremoniích, stavech, přicházejí. Je to nepopsatelné a je to pro mě obrovsky transformující.

 

​

Na této cestě za poznáním procházím obrovskou proměnou. Především vnitřní a už není cesty zpět. Už nelze říci „bylo to fajn, ale stačilo“. „Vesmír“ už mě nepouští. A je to čím dál větší kolotoč a s tím související lekce, které dostávám a které mi přichází do cesty. Po celou dobu psaní tohoto textu má mysl, mé ego, se mě snaží odradit a jdou myšlenky jako „Proč to píšeš? Co to je za nesmysly? Všichni, i Ti, co dosud s Tebou byli v kontaktu, už po přečtení tohoto textu, dále nebudou. Zůstaneš naprosto sama.“ A to je to! Sama!!!! To je téma, které mě nejhlouběji v tomto procesu sebepoznání celou dobu doprovází. Obrovská samota.

​

​

Má dušička pláče. Můj rozum, který se u tohoto tématu snaží prosadit, říká: „Co to je za nesmysl? Nejsi sama, podívej se, kolik máš kolem sebe úžasných lidí – dvě milující děti, skvělou rodinu, přátelé, ... ale ... já se stále cítím na vše sama. Proč???? Proč, když už vím, že jsem součástí celého Vesmíru, té jedné energie? Proč, když miluji svůj život se vším i s tím být sama? Proč to tak je? Co to je za pocit samoty? Jsem si jistá, že toto je jedno z ústředních témat mého současného života. Nyní ještě nevím, kde přesně to vzniklo, ale už se skládají střípky. Po časové ose zpět jsem se již několikrát opakovaně dostala do „své samoty“. Když jsem odešla s dětmi od manžela, zůstala bez bydlení a dokonce v ten samý okamžik, aby to bylo očištěno zcela, jsem přišla i o své nejdůležitější osobní věci. Dále zpět, když zemřel v mých 15 tatínek, dále zpět, když jsem se narodila mamince již přidušená. Já si vlastně prošla smrt, ještě než jsem se narodila. Taková samota a obrovské uvědomění. A hlavně to není konec po linii. A navíc mi v tomto procesu uvědomování si a rozvzpomínání si vyvstala další otázka. Proč jsi si prošla a prožila smrt takto brzy? Proč Tvá dušička tento zážitek měla mít? Co jsi neudělala správně, že jsi dostala takovýto velký, silný, bolestivý zážitek, ještě než jsi vstoupila na tento svět? Když se dostávám do minulých životů, stále se opakuje pocit samoty. Jsem někde sama, všude temnota, smutek a jen já a nikde nikdo a toto je jedno z témat, které si díky právě mimořádným stavům vědomí více objasňuji, prožívám to opakovaně a po této cestě se mi více a více ulevuje a vše objasňuje. Holotropní dýchání, ceremonie s ayahuascou či jinými bylinkami, meditace, anebo „jen“ práce s energií, to je to, co mi pomáhá, urychluje procesy a ukazuje cestu, která mi ještě do nedávna vůbec nebyla známa.

 

​

Než toto mé hlubší hledání sebe sama, objevování a poznávání své samoty, napojování na druhé a prostě, než jsem začala tvořit, byla jsem velmi pragmatická a hodně materiálně založená. Studovala jsem stavební školu i fakultu a zaměřovala se na logiku a fakta, výsledky. Už od vysoké školy jsem působila vždy na manažerských a ředitelských pozicích, vedla týmy obchodníků a zodpovídala za chod poboček. To vše na mě zanechávalo stopy. Vším tím jsem se pohybovala hlavně v mužských energiích. Zapomněla jsem a nedovolila si plakat. Tvrdě jsem pracovala a očekávala jsem to s dobrým úmyslem i od všech kolem sebe. Byla jsem nekompromisní. Nevěřila jsem.

 

 

A to že maluji nyní obrazy? Tak za tím stojí právě mimořádné stavy vědomí.

​

 

Ještě před necelými třemi lety jsem nedržela štětec v ruce. Umění byla oblast, která mě nezajímala, já ji do té doby vůbec neviděla, nevnímala ve svém životě. A ani ve snu by mě nenapadlo, že já bych někdy malovala a že dokonce bych prodávala své obrazy a další tvorbu a měla během takto krátké doby za sebou své vernisáže, výstavy, a už vůbec ne, že bych se mohla spolupodílet na takovémto nádherném projektu, pořádala workshopy, arteterapie a propojovala umění, tvoření s koučováním, s prací s lidmi, která mě nesmírně baví a naplňuje. Pořád tomu nemohu věřit a pořád mám dojem, že je to sen.

 

​

Maluji a tvořím od července 2014. Byla to doba, kdy jsem se konečně trochu rozkoukala po odchodu od svého manžela, Sebastiankovi byly necelé 2 roky a Valince 4 roky, babičky daleko a ještě v tu dobu pracovaly, tatínek dětí, bývalý manžel, se kterým jsme sice měli a máme stále krásný, přátelský, vztah, byl daleko a já neměla možnost chodit sportovat, být aktivní, jako jsem vždy bývala, a tak si říkala: „co nyní?“ Co nyní mohu dělat? A právě v tento okamžik to vzniklo. A vzniklo to velice spontánně, intuitivně a vlastně tedy jen tak. Já to chtěla zkusit, zda to zvládnu, zda mně to půjde, zda si zase posunu hranice a tak jsem jen tak začala malovat. A to jen tak se stalo ihned při prvním doteku štětce na plátně mojí radostí, mojí vášní, mým prostorem být sama se sebou, byla to forma meditace a to vše se odehrávalo především v noci, kdy děti spinkaly a já právě měla tu chvilku jen a jen pro sebe.

​

​

Stále si i v této oblasti kladu spousty otázek. Nevím, zda jsem začala malovat proto, abych si zase ukázala, že vlastně vše je možné anebo že jsem si díky tomu měla uvědomit a potvrdit si, že se dokážu dostat, „nacítit, na energii jiných lidí, anebo maluji proto, že je to můj druh meditace a léčebný proces, který mi navozuje pocit štěstí a být sama sebou bez omezení a hranic. Ani netuším, zda je to proto, abych prostřednictvím tvorby pomáhala lidem k uvědomění si sama sebe, svých schopností a k tomu, abych jim pomohla otevírat jejich „Pandořiny skříňky“. Anebo zda jim mé obrazy, má tvorba, má přinášet radost. Já netuším, zda budu malovat za rok či dva.

​

​

Nyní vím, že v této chvíli mě to vede stále více k tvorbě, více k proniknutí do hloubky, k tomu, že prostřednictvím obrazů kromě toho, že nacházím sama sebe a další, pomáhám ostatním na jejich cestě. A také vím, že nic není jen tak a vím, že toto vědění není vůbec důležité. Je důležité, že mi to nyní přináší obrovskou radost, vášeň, uvolnění, možnost být sama sebou, možnost pochopit sebe, svoji dušičku, kdo vlastně jsem, co je to energie, co je to Vesmír, přináší mi to stále možnost být kreativní a hrát si, také mi to ukazuje hranice, mé hranice, jak funguje lidská mysl, ego, a jak si s námi pohrává a další a další odpovědi a poznání přichází s tím, jak více do svého tvoření pronikám.

​

 

Jsem vděčná, že na své cestě potkávám stále více a více lidí, kteří mi pomáhají pochopit principy a hodnoty života a já stále více cítím obrovskou vděčnost za toto vědomí, za tyto i velmi bolestivé zkušenosti, procesy, za to, co se mi děje. Nedokážu vyjádřit vděčnost za možnost, kterou mi dal Milan Hrabánek, být součástí tohoto nádherného projektu „HOLOTROPINÍ UMĚNÍ“. A v neposlední řadě vděčnost za tuto moji cestu, teď a tady … za to, že JÁ JSEM.

 

​

V Brně 2016